Mník jednovousý

Lota lota (Linnaeus, 1758)

Mník je v celosvětovém měřítku unikátním druhem ryby. Donedávna byl řazen mezi treskovité ryby, ale v poslední době, kdy se stávající systém ryb soustavně překopává pod tlakem výsledků genetických anlýz, byla zavedena samostatná čeleď mníkovití. Mník je jediným jejím sladkovodním zástupcem. Všechny ostatní druhy mníků žijí v mořích a naši rybáři některé znají z výprav do norských fjordů.

Snad s ohledem na svůj mořský původ je mník široce rozšířen po celé severní polokouli. Areál jeho výskytu zahrnuje prakticky celý severní mírný pás od chladnějších oblastí Evropy přes Sibiř a Mongolsko až do Kanady. Na mnoha místech svého výskytu (například ve Skandinávii) je velmi hojný. Směrem na jih početnost mníka postupně klesá, protože ubývá vod, jejichž teplota a kvalita vody by umožnila jeho přežívání e reprodukci.

U nás se jedná o nepříliš početný skrytě žijící druh obývající především čisté chladnější řeky lipanového a parmového pásma, případně některé nádrže. V minulosti se četnými úlovky velikých mníků proslavila údolní nádrž Lipno.

V současnosti je mník málokde je hojný a na mnoha vodách početně slabší populace mníků unikají pozornosti. Protože byl ale zvládnut jeho umělý výtěr a potěr nebo i ročci jsou vysazováni do mnoha revírů, existuje naděje, že se jeho stavy budou postupně zvyšovat. Záměrný lov je ovšem zatím možný jen místy.

Poznat mníka není žádný problém, i když se s ním většina rybářů pravděpodobně nesetkala.Ve chvíli, kdy se na háčku kroutí mramorované tělo s širokou hlavou, stačí už jen jediný pohled na spodní čelist ryby. Pokud tam uvidíme typický společný znak treskovitých a mníkovitých ryb - jediný vous trčící směrem dopředu, jakákoli záměna je vyloučena.

Mník má i poměrně netypické uspořádání ploutví. Hřbetní poloutve jsou dvě - hned za první kratičkou následuje s mírným odstupem druhá, sahající od poloviny délky těla až k ocasu. Jenom o málo kratší je řitní ploutev, takže kolem zadní částí mníkova těla vzniká široký ploutevní lem dovolující rybě slušna se do vody opřít.

Velmi neobvyklé je umístění břišních ploutví, kteréjsou posunuty výrazně dopředu a nacházejí se ještě před úrovní ploutví prsních. Jejich dolní konce jsou roztřepeny na jednotlivé paprsky a připomínají drobné ručky, jimiž se mník v klidové poloze opírá o dno.

Mníkova tlama je velmi prostorná a svědčí o jeho dravém způsobu obživy. V tomto ohledu jde o rybu, jejíž hltavost je příslovečná a málokterý rybí druh ji předčí.

Zbarvení mníka je kapitola sama pro sebe. Kromě klasického mramorovaného vzoru existují i mníci téměř jednobarevní, světlí i tmaví, případně ryby s několika málo výraznými pigmentovými skvrnami na jednotvárném podkladě. Zajímavou ukázkou variability mníčího zbarvení je tato téměř bílá ryba z Dunaje.

Velmi zajímavá je mníkova chladnomilnost ukazující na vznik druhu v oblastech daleko na sever od našeho území. Pokud to mohu posoudit na základě sedmnáctiměsíčního chovu tohoto druhu v akváriu, pak teplotní optimum leží pod 10°C a při teplotě 15°C už ryby vyvíjejí značnou snahu opustit nádrž. Proto také není mník v letním období příliš aktivní. Jeho aktivita výrazně vzrůstá v podzimních měsících a nejaktivnější bývá v zimě, kdy se i rozmnožuje. Díky svým teplotním nárokům je mník v chladných vodách Skandinávie či Ruska daleko hojnější a je tu i významným komerčně loveným druhem. Jeho maso, u nás považované za kvalitní, je zejména ve skandinávských zemích vnímáno jako druhořadé a existují nebo existovaly i potíže s jeho odbytem.

Podle vyhlášky 395/1992 Sb. je u nás mník řazen mezi chráněné druhy a je veden v kategorii "ohrožený". Navzdory tomu, že má vypsanou minimální lovnou délku a dobu hájení, může si ho rybář ponechat jen na revírech, kde byla udělena výjimka a byla vysloveně uvedena v soupisu revírů. Takových revírů není mnoho, takže na většině našich vod by mělo být s mníkem zacházeno jako s chráněnou rybou.