Pivovar V. Dvořáka a mlýn v Borové

Tehdejší Borová u Přibyslavi - dnešní Havlíčkova Borová, pojmenovaná po svém velikém rodákovi, leží na pomezí havlíčkobrodského a žďárského okresu na silnici od Chotěboře do Přibyslavi na Českomoravské vrchovině. Hospodaření v této oblasti bývalo vždy tvrdým oříškem. Takřka celé území je pahorkaté a půda oproti nížinám nepříliš úrodná. Co do nepříznivých přírodních podmínek ji překonávaly jen Jeseníky a Beskydy a jako jediná oblast Moravy patřila do obilnářsko-bramborářské oblast.[54] I proto bylo městečko bydlištěm převážně chudých obyvatel, ale největší slávu ji ale přinesl významný rodák, politik, žurnalistka a spisovatel Karel Havlíček Borovský, který se zde narodil 31. října 1821 v rodině kupce. A je dost dobře možné i samotné narození Havlíčka se zapíjelo pivem z místního pivovárku. Celá dnešní Havlíčkova Borová a i místní pivovar, stejně jako celé široké okolí patřil dlouhá léta mezi majetek polensko-přibyslavského velkostatku.[55]

V roce 1623 byl velkostatek po konfiskacích za sumu 150.000 zlatých rýnských prodán kardinálu Františku Dietrichštejnovi. Jako kardinálův fideikomis byl majetek udržen pohromadě až do roku 1858, kdy zemřel poslední kníže Josef a o dva roky později byl fideikomis zrušen. Majetek se rozdělil mezi jeho čtyři dcery. Jedna z dcer Klotylda Clam-Gallas dostala dědictví v podobě majetku okolo Polné, Přibyslavi, Krucemburku, nebo Ždáru. Po její smrti roku 1899 bylo panství rozděleno mezi dvě její dcery, které dostaly obě přesnou polovinu, nicméně se rozhodly nechat majetky spravovat společně. Úmrtí jedné z šlechtičen dostala její polovinu neteř Eleonora Kinská.[56] Definitivní konec panství znamenal až rok 1945, kdy kompletně podlehl konfiskacím. Tehdejší Borová, od roku 1949 Havlíčkova Borová, která dlouhá léta pod velkostatek spadala, byla městečkem tkalců a lesníků, byla zde pětitřídní obecná škola, kostel s farou, pošta a četnická stanice. Několik století zde existoval pivovar, který zásoboval prakticky všechny okolní vesnice a městečka. Ten je poprvé připomínán v roce 1692 na listině knížete Františka Dietrichsteina v souvislosti s dodáváním jednoho vědra řediny týdně do přibyslavského špitálu. Můžeme tedy s určitostí říci, že v této době byl panský pivovar v Borové již v provozu.[57] Objekt podniku leží v údolí borovského potoka, těsně vedle silnice vedoucí do Chotěboře. Tedy ne v centru obce, ale na jejím samém okraji. V areálu se ještě nachází starý špýchar, postavený jako obilní sýpka, vrchnostenský mlýn a myslivna. Lidé žijící a zaměstnaní na pivovaru měli samozřejmě ještě mnoho jiných, typicky venkovských povinností. Museli se starat o domácí zvířata a zabezpečit jim dostatek potravy. To se převážně zajišťovalo z pozemků, které k pivovaru patřily a nacházely se v jeho blízkosti. V tomto ohledu měl borovský pivovar jistou výhodu a jeho poloha nabízela i určitou soběstačnost. Počet osob, které v podniku pracovaly, či bydlely, se zpravidla pohyboval okolo 15 až 20 lidí, z nichž polovinu tvořili zaměstnanci a pomocníci. Kromě rodiny tu pracovaly ještě dvě služky, tři čeledíni, kteří se starali o hospodářská zvířata a čtyři pomocníci v pivovaru, kteří v případě potřeby pracovali i v hospodářství.[58] Co se týče ne příliš vzdálených pivovarů, tak v majetku polenského velkostatku se nacházel pivovar právě v Polné, vzdálený cca. 20 km, dále v 19. století pod správu stejného velkostatku přešel i pivovar v Pohledu cca. 15 km. Dalším konkurentem v bližším okolí byly mohutně se rozvíjející měšťanský pivovar v Havlíčkově Brodě a další menší pivovary v Přibyslavi, či Chotěboři. Správa polenského velkostatku neměla po celou dobu existence pivovar ve své režii, ale výhodnější bylo jej za nejvyšší sumu pronajímat. Od poloviny 19. století až do konečného prodeje Václavu Dvořákovi na podzim roku 1906 jej mělo v nájmu celkem sedm sládků, kteří na jeho půdě vařili pivo. Nabídka se na základní dobu dávala na šest let pronájmu, to ovšem nemuselo být nutně z různých důvodů dodrženo, a vždy se uváděla i činže, která se měla za nájem platit. V roce 1879 tato částka činila 1 300 zlatých za jeden rok a navíc musel sládek platit odvod za každý uvařený hektolitr piva.[59] Těch se průměrně v letech 1873-1878 uvařilo 2600. Ve stejném roce byl tento odvod v částce čtyřiceti krejcarů. Zájemci se vyhledávali v podstatě moderním způsobem, protože většina z nich se totiž o této možnosti dozvěděla z inzerátů v novinách. Možnou výhodou nabízeného borovského pivovárku se stalo právě to, že v těsné blízkosti neměl mnoho konkurentů a proto byl alespoň určitý odběr jistý a díky tomu se podařilo pivovarů přežít období zakládání velkých parostrojních konkurentů. Takové štěstí mnoho malých podniků, zejména z městského prostředí neměla a proto již o ně nebyl zájem. Výběr nájemníka probíhal formou licitace. Každý mohl předložit libovolnou nabídku a ve správcovské kanceláři měla být vybrána ta nejlepší. Pivovarské řemeslo bylo dosti rozšířené, o nabídky nebyla velká nouze, už kvůli tomu, že mnoho sládků se nedokázalo uplatnit po zrušení třeba toho svého pivovaru v nových podnicích a hledaly nová působiště v dosud přežívajících malých závodech. Odpovědi přicházely i z poměrně větších vzdáleností, což dosvědčuje pronájem Janu Růžičkovi v letech 1879-1882, jenž byl před svým působením sládkem v Poděbradech.[60] To potvrzuje fakt, že sládci byli řemeslníci, kteří se nezdržovali příliš dlouho na jednom místě, ale cestovali za výhodnějšími nabídkami. Ponejvíce je u pronájmů zajímalo, kolik je možno uvařit věder, jaký je obsah sklepů, jestli k zařízení náležejí nějaké výčepy, které jsou povinny brát pivo z pronajímaného podniku, a také jestli se v místě nachází všechna patřičná výbava.[61] Inzeráty k nájmu se často dávaly do noviny, zájemce byl povinen složit jakousi zálohu, jeho nabídka musela být řádně okolkována a musel podepsat, že je seznámen se všemi podmínkami nabídky.[62] Nikdy nemohla vrchnost dopředu vědět, zda jej žadatel o pronájem dobrým hospodářem a zda je tedy podnik v dobrých rukou. Ani borovský pivovar se nevyhnul horšímu podnikateli a Janu Růžičkovi byl dokonce pro neplacení závazků předčasně ukončen po třech letech nájem.[63] Správa velkostatku byla v podobných záležitostech velice důsledná a svoji agendu vedla přesně a podrobně. O tom nás mohou přesvědčit velice podrobné inventáře a mobiliáře, které si ředitelství vedlo o svém movitém majetku v borovském pivovaru. Záznamy se vedly hlavně o vybavení bytu, dílen, zahrad a dokonce i stájí. Každý, kdo nastoupil na pozici vedoucího podniku, s ním musel být seznámen a musel jej ve stávající podobě zachovat do konce svého působení. Poslední rod borovských sládků si Františkem Dvořákem z Červené Řečice pivovar pronajal v roce 1885 poté, co byl podnik tři roky zavřený. Jde o starý sladovnický rod, jehož rodokmen se podařilo doložit do roku 1750 a jeho členové byli rozeseti v pivovarech po mnoha městech a městečkách. První nájemník tohoto jména František Dvořák však na jaře 1897 zemřel a jeho synovi bylo umožněno převzít nájem pivovaru. Jeho syna Václava Dvořáka poté vystřídal jmenovec František Dvořák. Ten zde sládkoval do roku 1932, kdy byl pivovar pro vlastní výrobu zavřen fungoval zde pouze sklad pardubického piva a stáčírna piva do lahví.[64] Borovský pivovar měl poměrně dost svých odbytišť, ve kterých se čepovalo jeho pivo. Šenky a hospody byly rozesety v okolních vesnicích a to spíše směrem na sever a východ od Borové a i v samotné Borové. V roce 1891 zde fungovaly čtyři hostince, i když období příliš radovánkám a hýření nepřálo.[65] Zpráva Úřadu Obecního úřadu z toho roku uvádí, že místní hostince jsou takřka celé dny mimo neděle a svátky liduprázdné, protože vládnou nuzné poměry, a ani když je neděle, neholduje se pití přes půlnoc.[66] Situace se vždy měnila podle momentální finanční situace potencionálních hostů. Ostatně v roce 1921 je zde dokonce uváděno pět hostinských, tedy zřejmě se dalo pomocí této služby lehce uživit a chtivost borovských občanů po pivu, či jiném alkoholu zřetelně stoupla.[67] To přišlo poměrně brzy po první světové válce, kdy se růst pivovarství zastavil. Nákup suroviny byl vázán na příděl a nákup "pod rukou" byl drahý a nebezpečný[68]. Výstav piva slábl a citelně se projevil i nedostatek pracovních sil. Při vaření tak vypomáhal, kdo mohl a dokonce se prý zapojovali váleční zajatci. Objevovaly se také náhražky surovin, jako byl například čirok - maďarské proso. I přesto bylo nutno snížit stupňovitosti piva a byla zastavena dodávka piva venkovu. Například u parostrojní výrobny v Havlíčkově Brodě šlo o 51 hospod.[69] Distribuce piva z malých pivovarů se nemohla obejít bez výčepů ve svém okolí, na jejichž odbytu v podstatě mohl podnik úspěšně fungovat. Borovský pivovar rozvážel nápoje do vzdálenosti asi 15 kilometrů a jeho zákazníky byly téměř všechny hostince v sousedních obcích a například vozil pivo i do velkých železáren na Ransku.[70] I když samozřejmě jak už bylo výše uvedeno, někdy byly mezi odběrateli a dodavateli piva rozepře jak o kvalitu, tak či o cenu a spory musely být řešeny přes vrchnostenskou správu. Pivovarníci jakožto nájemníci si nemohli dovolit, aby jejich povinní a smluvní odběratelé najednou od nich přestali brát pivo. Záznamy podobných sporů spojených s borovským pivovarem však až na jednu výjimku neexistují, a proto se dá usuzovat že borovský pivovar se s takovými problémy nemusel potýkat často. Na úplném konci 19. století se však borovskému pivu vedlo velice dobře. To souviselo s příznivou situací v celé obci. Místní faktorské tkalcovně Karolíny Sahánkové se vedlo dobře a přes Vídeňskou firmu Mainels Erben Wídeň[71] se její zboží prodávalo na východ. Zaměstnanci měli slušné výdělky a rostly i příjmy místních obchodníků. Počet hostinců vzrostl na pět, v městečku žili dva řezníci, tři pekaři a byli zde i čtyři obchody a z místní a regionální prosperity samozřejmě prosperoval i pivovar. Situace sládků, kteří nehospodařili na svém vlastním majetku, se ale přesto všechno postupem času zhoršovala. Je na přelomu třetí a čtvrté čtvrtiny 19. století byla většina pivovaru v nájmu a nájemník se většinou bez velkých problémů dokázal uživit. Postupem času ale začaly stoupat nájmy a sládci v pronajatém byli více limitování méně dostačujícím vybavením. Proto ubývalo pronajatých pivovarů, které buď zanikaly, nebo byly sládky odkupovány. Takový proces nastal i v borovském podniku. Již v roce 1899 se povídalo o chystaném prodeji pivovaru, o čemž vypovídá dopis od sládka z akciové společnosti ve Vysokém Mýtě. Ten údajně ve vlaku zaslechl o této události, a proto zaslal na ředitelství velkostatku dopis, ve kterém se zajímal o chystaném prodeji borovského zařízení, žádá podobnější informace a dokonce se v dopise ptal i na cenu. Avšak jako člověk znalý věci apeloval na to, aby byla co nejnižší, protože bude dozajista třeba pivovar modernizovat, kvůli stále větší konkurenci.[72] Jemu bylo ještě obratem správou sděleno, že majitelka prodávat nehodlá, čímž prozatím padla i modernizace, která se prováděla v mnoha jiných pivovarech. Ale roku 1906 již dosavadní nájemce Václav Dvořák přemýšlel o koupi a brzy nakonec předkládá nabídku ve výši 18 000 korun za zařízení a vše co k němu náleží, včetně sousední myslivny, kterou chtěla správa také prodat, protože byla blíž polesí vybudována nová.[73] Důvod prodeje je naprosto zřejmý. S pokročilou modernizací borovský pivovar začínal zaostávat za ostatními a vrchnost sama se rozsáhlejších oprav zhostit nechtěla. Kupříkladu v roce 1906 se objevily problémy s měděným kotlem. Ten bylo potřeba opravit a renovovat, protože podle novým poměrů a nařízení byl již naprosto nevyhovující. Výměna těžkých plechů nakonec byla vyúčtována na částku přibližně pěti set korun, což byla dosti vysoká částka. Bylo tedy jasné, že lépe bude zakoupit kotel zcela nový, za pomoci výtěžku z prodeje toho starého.[74] Takové postupy v mnoha jiných ohledech byly těžko proveditelné, protože se nikomu do renovací na de facto cizím majetku nechtělo. Vše vyžadovalo i složitou korespondenci s mateřským ředitelstvím a finančně se vše stávalo neúnosnou zátěží. Nakonec je pivovar prodán, podle ředitelství pod cenou, za sumu 20 000 korun.[75] Původně ovšem velkostatek požadoval 32 000 korun. Prodej piva šel poměrně dobře, ale po první světové válce se dostal Dvořák, podobně jako mnoho jiných malých pivovarů do problémů. Mamutí podniky jako byl Budějovický, či Plzeňský pivovar musely nahrazovat ztracená odbytiště v bývalých zemích monarchie a začaly se více orientovat na menší hospůdky na venkově. Tím se přes středně velké pivovary jako byl například nedaleký měštanský pivovar Havlíčkův Brod vytvářel tlak na malá zařízení podobné borovskému pivovaru. Ten svůj výstav piva stále zmenšoval, ale nakonec konkurence a také velká hospodářská krize třicátých let zlomila tradici vaření piva v Borové vaz. Jak již bylo zmíněno z borovského pivovaru se stal sklad pardubického piva a také stáčírna do lahví. I zde bylo třeba se uzpůsobit moderním požadavků, což ale poslední sládek až do své smrti v roce 1937 zvládal, o čemž svědčí i záznamy z listopadu 1934 o instalování moderního elektromotoru, který fungoval ve stáčírně. Definitivní konec provozu znamenalo pro malebný pivovárek ze srdce českomoravské vrchoviny znárodňování z rukou dosavadní majitelky Aloisie Musilové v roce 1948, čímž utichla i stáčírna piva. V objektech, které k pivovaru náležely a s ním sousedily, poté hospodařilo JZD. Současní majitelé, kterým byl majetek vrácen, se snaží alespoň část objektů opravit.

Autor: Jakub Janáček

Počátky tohoto mlýna stojícího pod hrází zrušeného rybníka, lze datovat před rok 1764, neboť je vyobrazen již na mapě I. vojenského mapování. Mlýn byl součástí komplexu budov pivovaru a myslivny.

Historie mlýna obsahuje událost z období:

Novověk B - do zrušení poddanství (1620-1848)

Počátky mlýna stojícího pod hrází zrušeného rybníka, lze datovat před rok 1764, neboť je vyobrazen již na mapě I. vojenského mapování. Mlýn byl součástí komplexu budov pivovaru a myslivny.

První republika (1919-1938)

V roce 1930 je zde uváděn v seznamu vodních děl mlynář Alois Pokorný, mlýn. Znárodňování, život mlynářů v průběhu komunistického režimu (1949-1989).

V roce 1967 se v Havlíčkově Borové natáčel film "Noc nevěsty" od Karla Kachyni. Je tam i pár záběrů s mlýnem.