Siven americký

Salvelinus fontinalis (Mitchill, 1814)

Siven americký je v našich vodách introdukovaným druhem. Původně se vyskytoval ve východní části Severní Ameriky. Způsobem života tu připomíná pstruha obeného - stejně jako on se vyskytuje v řekách, potocích a chladných čistých jezerech. Některé populace migrují i do moře.

Siven má jednu neobyčejnou vlastnost - je schopen se přizpůsobit extrémně tvrdým podmínkám. Snáší velmi nízké teploty, dlouhodobé zamrzání hladiny jezer, značnou kyselost vody (u nás běžně přežívá i při pH 5,3 a z Ameriky je uváděn extrém až pH 4,1) a velmi chudou potravní nabídku. Náročný je jen na množství kyslíku ve vodě. Vyskytuje se i ve velkých nadmořských výškách a může pronikat až do pramenných oblastí toků a přežívat v potůčcích širokých řádově decimetry. Často je v takových lokalitách vůbec jedinou rybou schopnou se tu trvale udržet.

Možná i proto byl vysazen na mnoha místech světa. Kromě Evropy najdeme sivena amerického i v několika státech Jižní Ameriky, místy v Africe a také na Novém Zélandu. Dnes je dokonce na seznamu nebezpečných invazních druhů, protože v některých lokalitách vytlačuje populace původních salmonidů.

Vraťme se ještě ke schopnosti sivena přežívat v nehostinných podmínkách. Velmi ilustrativní je například údaj o průměrné biomase typických sivenových jezer - pouhých 8 až 20 kg ryb na hektar. Svědčí to o opravdu tvrdých podmínkách a minimální potravní nabídce. Pro srovnání - v našich běžných vodách je hmotnost ryb přepočtená na 1 ha plochy minimálně desetkrát vyšší.

U nás vytvořily extrémní prostředí, které dovolilo sivenům předvést své schopnosti, kyselé deště v našich pohraničních horách. S poklesem pH vody v některých potocích zejména v Krkonoších a Jizerských horách, byl nakonec jedinou rybou, která se tu trvale udržela.

Na Šumavě přežívala populace tohoto druhu po nějakou dobu v Černém a snad i Čertově jezeře. Jako ve všech horských jezerech tu siveni rostli poměrně pomalu a jejich biomasa pravděpodobně odpovídala výše uvedeným hodnotám ze Severní Ameriky. Kolovaly tu sice legendy o obrovských sivenech, ale za těmi mohlo stát prvních pár vysazených jedinců, kteří našli v do té doby prázdných jezerech prostřený stůl. Když později fotografoval siveny na této lokalitě známý fotograf Sláva Štochl, lovil desítky menších ryb, ale navzdory veškeré snaze nezaznamenal žádný důkaz přítomnosti větších jedinců. Odjížděl přesvědčen, že velcí siveni tu nežijí.

Poznat sivena od ostatních druhů našich lososovitých ryb by nemělo činit potíže - jako jediný má světlé skvrny na tmavším podkladě, což je naprosto dostačující vodítko vylučující jakoukoli záměnu. Tvarem těla i uspořádáním ploutví je siven naprosto typická lososovitá ryba a do značné míry se podobá pstruhům.

Základní zbarvení těla je zelenavé, žlutavé skvrny jsou na bocích kulaté a směrem ke hřbetu přecházejí v jakési mramorování. U živěji vybarvených jedinců upoutá i naoranžovělé zbarvení břicha a oranžové ploutve na spodku těla (břišní a řitní), jejichž přední okraj je zvýrazněn černobílým pruhem.

Po zvládnutí umělého výtěru a metodiky odchovu dospělých sivenů v umělém prostředí je dnes tento druh běžně vysazován do mnoha pstruhových i komerčních revírů (často pro lov na dírkách).